Plastik Expert 2025 aneb SPL na „blízkém východě“
Už delší čas k nám na soutěže jezdí chalani zo Slovenska z klubu Štefánikovo krídlo a skoro stejně tak dlouho nás zvou, abychom zase my přijeli k nim. Loni jsme tedy zavítali na jejich tradiční květnovou soutěž a výstavu a letos se Štefánikovci rozhodli tyto dvě akce rozdělit a uspořádat na Slovensku čistě bodovací soutěž podle jejich nových bodovacích pravidel s názvem Plastic Expert. Tak došlo k dohodě, že tu jejich soutěž budeme jako SPL spolupořádat a tím bude šance, že při dostatečném počtu účastníků z Česka by mohla být zároveň nominační soutěží na náš mistrák.
Vzhledem ke vzdálenosti a roční době jsme vyrazili radši o den dřív. Záhy se ukázalo, že naše šestičlenná výprava (4 modeláři a dvě členky podpůrného týmu) je na limitu možností předsedova sedmimístného autobusu, ale když jsme si zahráli Tetris s bagáží, tak jsme se nakonec nějak poskládali a vyrazili v pátek ráno směr východ. Cesta ubíhala celkem v pohodě, po dobrém obědě v Měříně jsme proskákali tradiční zácpu před Brnem a odpoledne jsme dorazili k hranicím. Slovenské dálniční známky nemaje (na ten kousek to nestojí za to kupovat) jsme vzhledem k uzavření mostu v Lanžhotě museli podniknout menší okliku přes Hodonín, Holíč a Senicu a pozdě odpoledne jsme dorazili do Slovenského Grobu, kde jsme měli objednaný penzion. Tato vesnice je po celém Slovensku vyhlášená pečenými husami (jednu zlatou mají i na návsi), ale bohužel fungují jen při posvícení, jinak je potřeba si husu předem objednat (což jsme neučinili). Takže jsme po krátkém odpočinku vyrazili do sousedního Bernolákova, kde měli kamarádi ze Štefánikova krídla zamluvený stůl v restauraci na poslední bojovou poradu před akcí. Personál nás sice dost okázale ignoroval, paní provozní (asi) nám dokonce vynadala, že jsme dopředu nenahlásili, že chceme taky jíst a ti nejzdatnější dokázali za večer vypít i dvě piva (a to si pro to druhé museli dojít k výčepu), ale jinak to byl příjemný večer plný plodné diskuse.
Ráno jsme po bohaté snídani v penzionu vyrazili do Ivánky na místo konání soutěže. Místo bylo vybráno příhodně, protože jen kousek za Ivánkou je místo, kde se Štefánikovo tělo naposledy (a dost tvrdě) dotklo rodné země. Když jsme se v přízemí místního kulturního střediska propletli mezi směsí dětiček a maminek a vystoupali po schodech do prvního patra, dostali jsme se do prostorného a dobře osvětleného sálu, kde se konala vlastní soutěž. Přestože základem akce byla bodovačka, bylo zde i několik stolů určených pro vystavení nesoutěžních modelů, které byly posléze ohodnoceny systémem líbí-nelíbí. Ukázalo se, že na Slovensku momentálně frčí hlavně modely větších měřítek – zatímco technika 1:35 i letadla 1:48 (včetně kategorie Vitríňák) měly celkem hojné zastoupení, tak v kategoriích techniky a hlavně letadel 1:72 jsme museli situaci zachraňovat my s našimi modely, aby byl dostatečný počet soutěžících. Zároveň jsme vypomohli i při bodování, kdy Vojta byl řádným členem komise na velkou techniku a já s předsedou jsme fungovali jako přísedící u dalších komisí. Zbylá část výpravy (Yetti a doprovodný tým) zatím vyrazila vlakem poznávat krásy Bratislavy.
Nový slovenský bodovací systém vznikal poměrně dlouho a komplikovaně, ale v současné době už je dovedený do fungujícího a použitelného stavu (i když nějaké drobné úpravy jsou ještě v plánu). V zásadě je podobný českému systému – hlavní je shoda modelu s předlohou, podobné je
i rozdělení jednotlivých bodovaných položek (geometrie a čistota, provedení draku nebo karoserie, detaily, zbarvení, patina, dokumentace). Hlavní rozdíl spočívá v tom, že komise rozhodčích si u většiny položek nejprve dopředu stanoví maximální počet bodů, které může daný model v dané položce dosáhnout, a potom se od tohoto maxima strhávají body za zjištěné vady. Tady podle nás mnohem víc záleží na volbě modelu než u našich pravidel. Další odlišností je snaha co nejméně brát model při bodování do ruky a z toho plynoucí postup bodování, kdy komise nejprve ohodnotí celý model shora, potom jej obrátí na připravený stojánek (pokud se dá model na stojánek položit, jinak ho drží v ruce) a ohodnotí spodek modelu. Na tenhle systém jsme si navyklí na české postupy museli zvykat nejdéle. Snaha o co nejmenší manipulaci s modelem je chvályhodná, ale tady to bohužel vede k neustálému přeskakování mezi bodovanými položkami a listování v podkladech, navíc je potřeba si zapisovat zjištěné vady včetně bodových srážek, aby se potom mohly udělit výsledné body v dané položce. Každopádně i přes tyto drobné zádrhele se bodování zvládlo bez větších problémů a na to, že to prakticky skoro všichni rozhodčí dělali poprvé, tak i v docela slušném čase (skluz oproti plánu byl jen asi 10 minut – to by na většině českých soutěží mohli jen závidět). Pak už následovalo vyhlášení vítězů, předání hodnotných cen a závěrečné pohoštění domácím pivem (vynikajícím!!!), uvařeným osobně předsedou pořádajícího klubu. Poté jsme ještě pomohli s úklidem sálu a přesunuli se na závěrečný žúr v domě předsedy, kde bylo kromě domácího piva k dispozici i spousta lahůdek k zakousnutí (eště raz vďaka Janka).
Domů jsme vyrazili až ráno, tentokrát bez objíždění zavřeného mostu, protože v rádiu jsme se mezitím doslechli, že jako objížďku bylo povoleno použít dálnici i bez dálniční známky. Cesta zpátky díky slabšímu provozu uběhla rychleji a odpoledne už jsme byli zpátky v Liberci.
A jaké jsou naše dojmy? Pohodová akce v příjemném prostředí. Pořadatelé mají situaci o to složitější, že na Slovensku momentálně není žádný modelářský svaz a tak i ta nově vzniklá pravidla jsou vlastně soukromou iniciativou jednotlivce a bude záležet, jestli je ostatní modelářské kluby přijmou za vlastní. Moc bychom jim to přáli už jenom kvůli tomu úsilí, které tomu Štefánikovci věnovali. A jestli vás zajímá, zda byla nakonec splněna podmínka pro uznání soutěže jako nominační na náš mistrák, tak nebyla. Kromě nás tam z Česka přes řadu slibů dorazili jen dva modeláři a to ještě každý z jiného klubu…
Milan Klouček, SPL Liberec
|